Malé večerní zpestření

Slonovski bal - v životě jsem na nich nebyla, ale těším se na ně jako malé dítě. Z vyprávění vím, že si to nesmím nechat ujít. A kdy že to bude? No přesně 14.1.2009. A kde že? No přece na Flédě. A za kolik že? No v předprodeji to prý mají za 190.- a pak na místě za 250,-, ale mají tam i jakousi předvánoční akci, takže neváhejte. A kdyby "Slonovski bal" nikomu nic neříkal, mrkněte např. na http://www.myspace.com/slonovskibal nebo přímo jejich stránky http://www.slonovskibal.com/

Útulné místečko na pokec i umění

SKLENĚNÁ LOUKA

Opět na východ

Už je to rok, co jsem byla naposledy za svojí rodinou na Slovensku. Opět babička nezklamala a já z Košic odjížděla s pěti kily navíc. Dědeček na nás opět cenil své zuby po každém svém úžasném vtipu. A usměvavá teta nás nepřestala rozesmívat svými vzrušujícími zážitky. Přijeli jsme tam zrovna v době pořádání košického mezinárodního maratonu. Viděli jsme plno černochů, plápolající maratonský oheň i nově zrekonstruovaný hotel Slovan, nyní Double Tree by Hilton. Neodpustili jsme si ani pokutu za přejezd po silnici bez známky a při zpáteční cestě jsme dojeli snad až na konec světa. Miluji celou svou rodinu! Pardon za trochu melancholie....

Fanfare Ciocarlia

Občas si člověk potřebuje "odfrknout" a kde jinde, než na rumunské dechovce?! Jedna konkrétní dokonce přijela do brněnského klubu Fléda. Vstupné bylo sice trochu dražší, ale myslím, že to stálo za to. Já jsem se docela rychle opila a nechala se hned zdivočit okolím. Kdyby někoho tato kapela urostlejších pánů zajímala, tak můžete poslechnout pár jejich hitů na http://www.myspace.com/fanfareciocarlia. Ke konci však už docela opakovali písničky, ale to už nejspíš bylo lidem jedno. Každopádně vřele doporučuji při jejich další návštěvě Brna, či jiného českého města.

Kdy začíná život, který končí?

Úžásný svět dovolených

Nakonec jsem nenašla tolik síly na sepsání příběhu z naší cesty po Německu a Holandsku a tak využiji svou sestru, která dala dohromady opravdu úžasný, bohatý a výstížný článek o naší druhé půlce cesty po nizozemských městech a zákoutí. Jenom ve zkratce o Německu. Prošli jsme si hodně měst, jako např. Meissen, multikulturní Berlin (úžasné město), pak jsme si zajeli až k Baltskému moři, kde jsme navštívili švagrovi rodiče, a poté jsme si udělali zastávku v přístavním městě Hamburg. Sice to vypadá nezajímavě, ale ty zážitky, které jsme si cestou posbíraly, jsou k nezaplacení.

OBRÁZKY Z HOLANDSKA

Vzrušující centrum Amsterdamu s milióny kol a stejným počtem turistů natěšených na metropoli plnou coffeeshopů. Klidné vody grachtů v uličkách měst. Domy, otevírající nitra svých obytných prostor k náhlednutí kolemjdoucím. Elektrovozítka, přepravující na nohy nemohoucí babičky a dědečky. Kilometry písečných pláží, ovce a klid venkova na (většinou) slunečných Západofríských ostrovech. Velké pivo za pět euro. Osmdesálitelé stařenky ovládající perfektně angličtinu. Síť dálnic, hustější než ta v Německu. Příjemní a vstřícní lidé, hovořící pro našince tak nelibozvučným jazykem. To všechno jsou obrázky z nizozemských provincií Severní a Jižní Holandsko, uložené v mých vzpomínkách po návštěvě této krásné země.

Nizozemci jsou všeobecně známí jako lidé liberální, lidé otevření novým věcem, lidé kosmopolitní a pohostinní. Jasným důkazem toho je tolerantní postoj vlády vůči eutanazii, konzumaci a prodeji lehkých drog či provozování prostituce (přesto má i pověstná nizozemská liberálnost své hranice, jak dosvědčuje mj. příklad přesunutí jednoho z amsterdamských vykřičených domů z prostoru v blízkosti kostela na jiné, vhodnější místo), výborná jazyková vybavenost Nizozemců či cestovatelský duch, jehož zhmotněním je nepostradatelný karavan a skvěle vybavené kempy. Zároveň je Nizozemsko pověstné racionálním založením svých obyvatel, z nichž se podle statistických údajů více než polovina nehlásí k žádnému vyznání. To řadí zemi (společně s Českem) k nejateistějším státům Evropy. Tak jako tak, můj dojem z Nizozemců, který jsem během tak krátké doby mohla získat, je bezesporu pozitivní. Také místa námi navštívená mě převážně okouzlila, případně alespoň něčím zaujala a jen v minimu případů nudila či dokonce zklamala (viz dále). Město Amersfoort (partnerské město Liberce), ležící na východě země v provincii Utrecht, slaví letos 750 let od svého založení, jak jsme vyčetli z květinových číslic v parcích. Historické jádro města, jemuž dominuje věž kostela vysoká 98 metrů (nahoru, na rozdíl od řady věží v Německu, nejezdí výtah :-), grachty s nápaditě ve vodě instalovanými figurkami, ale také moderní, atraktivní budova hlavního nádraží – to je imprese z prvního námi navštíveného nizozemského města. V o něco pestřejším kabátě se nám představil Utrecht, který jsme však měli možnost poznat jen krátce. Vedle historických budov a všudypřítomných grachtů dotváří image jeho centra třeba taky dva lenošící angličtí buldoci, měnící nejspíš jen zřídka svou polohu na pohodlném křesle. Nejvíce (z celkově velmi krátkého, Nizozemsku věnovaného času) jsme strávili v Amsterdamu – mecce vyznavačů marihuany a sexu za úplatu, ale také sídle muzeí a kultury. Na tomto místě doporučuji všem, kdo mají v plánu navštívit některé ze světově známých (nejen nizozemských) muzeí v letní sezóně, pořídit si rozhodně vstupenky předem přes internet. Odměnou vám bude přímý, samostatný vstup do muzea a vyhnutí se nekonečným frontám. My jsme této možnosti využili ve dvou případech. E-ticket jsme si pořídili do Domu Anny Frankové (expozice věnovaná Anně Frankové a jejím blízkým je instalována přímo v domě, ve kterém se rodina po dva roky skrývala před nacisty) a do Rijksmuzea (jasným „highlightem“ je Rembrandtova Noční hlídka). Téměř povinností je při návštěvě města projížďka po grachtech. Ceny se pohybují kolem 7,50 až 12 euro za hodinu. My jsme sice zvolili tu levnější variantu, bylo ale zcela zřejmé, že právě k nejrychlejším naše loď nepatřila. Den před posledním noclehem v hlavním městě jsme vyrazili na výlet do okolí. Dopoledne jsme strávili ve městě Edam (místě zrodu světově proslulého druhu sýru), ležícím severně od Amsterdamu. Každou středu probíhající show pro turisty, jejíž náplní je rekonstrukce v minulosti se konajících trhů se sýry, včetně vážení a dohadování se o ceně, přilákala i tentokrát množství zvědavých cizinců. Nám se to líbilo:-) Samozřejmě jsme nemohli odjet, aniž bysme ochutnali některý z místních sýrů, jak k tomu vybízel paralelně probíhající trh (a další pochvala, „selský sýr“ chutnal opravdu skvěle). Po Edamu následovala exkurse po rybářských městečkách/vesnicích Volendam a Hoorn a poznávání přilehlých oblastí Amsterdamu jsme zakončili prohlídkou muzea J. A. Komenského v Naardenu, kde je učitel národů také pohřbený (upřímně – výstava věnovaná Komenského životu a tvorbě nás mírně řečeno zklamala – zmatené a neúplné popisky úryvků z Orbis Pictus, kusé informace často bez českých (dobře, tak aspoň anglických) ekvivalentů. Ale bustu a nedávno instalovanou sochu před nedalekým kostelem má Comenius pěknou, jen co je pravda:-). Z hlučného Amsterdamu jsme po třech dnech vyrazili dále na sever, a to na jeden ze Západofríských ostrovů – Texel. Trajekt (který jezdí pravidelně každou hodinu, v sezóně v případě potřeby každých třicet minut) nás přepravil během dvaceti minut a my jsme se mohli vydat na místo předem zajištěného pobytu, kterým byl kemp na severu ostrova. Počasí nám přálo (mimochodem Texel je v rámci Nizozemska místem s největším počtem slunečních dnů v roce), a tak jsme mohli prožít pozdní odpoledne na pláži a dovádět ve vlnách (kdo si myslí, že Severní moře musí být vždy a všude zákonitě studené, mýlí se:-). Jedna (ralativně) aktuální zpráva – wattové moře (po kterém jsme se nakonec vzhledem ke špatnému načasování přílivu a odlivu neprošli) Západofríských ostrovů (a také pobřežních oblastí Severního moře v Německu a Dánsku) se již dva měsíce pyšní zapsáním do seznamu světového dědictví UNESCO. Večer jsme se ještě vyšplhali na maják (ve kterém se za druhé světové války zabarikádovali gruzinští vězni Němců a čelili v něm střeleckým útokům svých bývalých věznitelů, jak dokládají v upomínku zachované díry ve zdi) a poté už jsme se mohli vydat do naší, chipovou kartou uzamykatelné „trekkershut“ („trekkingové chatky“). Předposlední den v Nizozemsku byl na programu Den Haag (který nás spíše zklamal, byl dost ospalý, až nudný, chyběl mu náboj) a Delft – město ležící v blízkosti Haagu, známé především svou keramikou a také jako rodiště, působiště a místo posledního odpočinku významného holandského malíře tzv. „zlatého věku“ Jana Vermeera. V den odjezdu jsme se ještě zastavili u komplexu 19 větrných mlýnů v Kinderdijku u Rotterdamu, které jsou zapsány na seznamu UNESCO, a vyjeli směrem ČR. Tak to by bylo. Tohle je Holandsko, jak si ho (snad do příští návštěvy) budu pamatovat.

Minulost

Nejhorší je, když si člověk vzpomene na minulost (Z.W.K.)

Psaní článků

Nabírám síly na sepsání megazáznamu z mé poslední dovolené, která byla megapestrá a coolerská.

Rock, pop, country, reggae, ska, techno, ......

Poslední víkend v červnu byl ve víru obrovského hudebního vzrušení. Již 26. ročník vídeňského festivalu a já měla příležitost ho navštívit. V pátek po práci jsme s Jankou vyrazily autem směr Vídeň, ale zácpy v Brně nás trochu zdržely, proto jsme dojely k Jörnovi až kolem sedmé. Přivítali jsme se klasickým otevřením vínka a šli brzy spát, abychom nabrali sílu na megafestival. Už si ani nepamatuju, co jsme dělali v sobotu dopoledne, ale vím, že na ostrov jsme vyrazili krátce po obědě. Jeli jsme U-Bahnem a pak museli přejít po železném mostě přes Dunaj. Už to tady pěkně žilo a my nejspíš rovnou vyrazily na scéna rádia FM4, které bylo spíše alternativnější a rockovější. Po cestě jsme se však museli osvěžit, protože začínalo být pěkné horko. Ale voda nám nestačila, takže jsme si museli hned skočit pro pivo, kde nás pobavil legrační nápis, že prý se nesmí nalévat alkohol nezletilým a opilým. Tak pivko bychom měli a teď už si jen sednou na trávičku a poslouchat hudbu. Během odpoledne jsme vystřídali několik scén, ale nejvíc nás zajímal večerní koncert Tita a Tarantuly. Byla tady ale spousta lidí, tak jsme nevydrželi do konce, ale zážitek to byl opravdu zajímavý. Taky tam občas vznikal mezi námi a ostatními malý konflikt, kdy jsme si bránili své teritorium, ale vše jsme vyřešili bez rvaček. Vrátili jsme se "domů" někdy po půlnoci, kdy jsme se úspěšně prodrali z ostrova a metrem davem lidí. Druhý den už byl takový klidnější, šli jsme se podívat ještě na pár kapel, ale už spíš pršelo, než svítilo sluníčko, takže jsme kolem čtvrtě vyrazily zpátky do Brna. Možná to z textu nevyzní, ale byl to opravdu neopakovatelný zážitek, tolik lidí, tolik scén a tolik hudby jsem ještě nikdy nezažila. Třeba příští rok znova....

Lenny Kravitz byl v Brně a my ho viděly

Po několika návštěvách koncertů a festivalů bych nevěřila, že mi tak vzrušením bude lechtat v břiše, když uvidím na živo Lennyho Kravitze. V pátek 19. června jsem si konečně mohla užít svůj narozeninový dárek a to v podobě koncertu jmenovaného zpěváka. I když pršelo, tak to byl neopakovatelný zážitek, na který nikdy nezapomenu. Děkuji Ti, Jani, že jsi mi to umožnila a samozřejmě i Joernovi a Mírovi, že jsem se díky vám na něho mohla dostat. Přiložené fotografie vše objasňují a plus jedna, kde je vidět, jak pěkně pršelo, promiň Jani za tu useklou tvář, zbylé fotky byly tak strašně rozmazaný, že na nich není nic vidět.

Kolik životů potřebuje člověk,

když kočka jich má devět?????

Donauinselfest

Huráááááá, konečně je zveřejněn program Donauinselfestu.

Jen a pouze

Jen oči ví, co chceš a pouze mozek řídí oči. (Z.W.K.)

Jak se chytají mouchy

Tímto symbolem jsme vyrazily se sestrou na státní svátek navštívit vesničku Olšany a její okolí. Bylo to rozhodnutí téměř z hodiny na hodinu, kdy jsme tento plán doplnily i obsahem, a to obrovským piknikem v našem stylu. Vyvezly jsme se až k jakémusi olšanskému lesíku, kde jsme po pár krocích dorazily k paloučku z pokácených stromů. Rozložily jsme dvě deky a veškeré jídlo, co nám chutná a mohla začít "žranica". Musím ale podotknout, že to byl takový pozdní oběd, takže ne žádná svačinka, jak by mohlo z vyprávění vyznít. Bříška jsme si pěkně naplnily a po krátkém odpočinku jsme opět vše poskládaly a nasedly do Zuzanky, která nás dovezla až k farmě Bolka Polívky. Zde nás přivítali místní kozlíci a kozenky. Pěkně jsme pozdravily a zapadly do hospůdky, kde jsme se ještě posilnily kávičkou a pivečkem. Abychom vše správně vytrávily, prošly jsme se oborou, až k soše, která byla věnována Bolkovi k pořádání Olšany Open 2007. Při zpáteční cestě jsme udělaly pár divokých fotek a prohlédly si další zvířátka, která se zde svíjela. Zejména pštros, který si chystal schovat hlavu do písku a v dezolátním stavu velbloud, který však byl v obložení dětí a rodičů.

Vše jsme si pořádně užily a cestou zpátky jsme si neodpustily několikanásobné přehrávání písně Blam od Dubioza Kolektiv, haha, šílená cesta zakončená nákupem růžového vína na večerní klid a spánek.

Když vám plechy přirostou k srdci

Tak nějak se dá nazvat činnost, při které se sejde několik lidí se společnou zálibou. Je mnoho stránek, kde můžete najít příznivce aut té a té značky, ale při svém prvním srazu jsem zaslechla názor, že auto značky BMW je nejrozšířenější, co se srazů a lidí kolem ní týče. No, nevím, zda je to pravda, až tolik jsem to nezkoumala, ale možná na tom něco bude. Svůj druhý sraz vozů BMW a jejich příznivců jsem měla možnost navštívit ve dnech 24.-26. dubna nedaleko Pardubic. Ubytováni jsme byli v příjemném motýlku U jezera ve vesničce Velký Osek. V pátek jsme dorazili s téměř zapadajícím sluncem a já měla možnost poznat první účastníky. Zatím pouze příjemný starší pár ze Slovenska, stále se usmívajícího "ajťáka" z Českých Budějovic a manželku pořadatele s dětmi. S alkoholem jsem neotálela a dala si své první pivo. Atmosféra začala houstnout, neboť začali přijíždět další a další účastníci, až jsem úplně zapomněla na čas, na to, kolik jsem toho vypila a kde mám svůj doprovod. Vše mi však bylo jedno, neboť jsem se dobře bavila, až jsem skončila u jezera, kde jsem málem vyzkoušela teplotu vody.

Na druhý den nás čekala spanilá jízda, což znamená pomalejší jízda v koloně po okolí. Pro mě to byl opravdu krásný zážitek. Skončili jsme v nedalekých Dětenicích, kde jsme zapadli do místní Středověké krčmy s nevšední obsluhou, která se snažila udržovat tradice v tamní době. Pak jsme se vybrali na místní pouť s kolotoči a cukrovou vatou. Někteří však měli jediný cíl, a to vyřádit se na labutích. Sen se jim splnil a my se mohli vrátit k autům a do motelu, kde nás čekal další divoký večer. I když pouze pro některé, já jsem to minulou noc trochu přehnala, proto jsem se uvelebila v pokojíčku u televize.

Poslední den byl pouze rozlučkový, plný potřásání ruk a polibků.

Když nás ovlivňuje život

Objevila jsem pro mě zajímavý komentář, který svým typickým sarkastickým způsobem pronesl bohémský šansoniér Serge Gainsburg po rozchodu s francouzskou herečkou Brigitte Bardot: „Nedivím se, že nás muže nemá ráda. Já sám nás nemám rád.“

Donauinselfest

Kurňa, proč si aspoň jednou nezajít na hudební festival ZADARMO?!!!! Sama jsem tomu nevěřila, když mi o tom sestra říkala, ale je to tak. Vídeňský festival je považován za poměrně monstrózní akci, která letos proběhne poslední víkend v měsíci červen (26. - 28.6.2009). A proč zrovna název Donauinselfest? Ajaj, hloupá otázka, že!? Celá tato pompéznost probíhá na vídeňském ostrově řeky Dunaj. Více snad nemusím vysvětlovat. Bohužel na oficiálních stránkách ještě není zveřejněn program, ani předběžná účast kapel, ale pokud na ně zavítáte a prohlídnete si loňské ročníky, věřím, že ten letošní bude opravdu bomba. A proč? No protože tam budu já se svými blízkými :-) Co vím, tak tam bývá neuvěřitelná atmosféra plná hudby na více jak dvaceti scénách, což podle mě nedosahuje ani jediný letní festival u nás, za které zaplatíte někdy až tisíce... Ráda vás tam uvidím.

Hedvábné město římských Galů

Je až neskutečné, kolik událostí a míst může vlastnit jedno město. O Velikonocích jsem se rozhodla navštívit jedno z nejkrásnějších a druhých největších měst Francie Lyon. Dlouho jsem hledala původ názvu tohoto francouzského střediska a pokud to píši správně, je odvozen od římského jména Lugdonum, jemuž je připisováno více významů, jako např. "Kopec štěstí" či "Havraní kopec". Lyon je také někdy přezdívaný Bránou jihu.

Již při vjezdu do města na mě dýchla pravá francouzská atmosféra a po pár dnech mi také bylo jasné, proč jsou místní auta tolik otlučená. Ale nesmím opomenout počátek této výpravy, tedy přesněji čtvrteční podvečer. Cestu jsem absolvovala autem kamaráda mé kamarádky. Nazvala bych ho "polským bláznem". Vyprávěl v průběhu jízdy o Polsku s tak osobitým nadšením, že bych ani nevěřila, že je Čech. Jeli jsme přes noc, což byla rozumnější varianta, neboť jsme se vyhnuli nečekaným zácpám či nehodám. Až tedy na jednu, kdy jsme se museli postavit proti devíti životům ze tmy se vynořivší kočky. Také jsme museli projít zkouškou odvahy při technické přestávce, kdy na nás všude číhaly "klony" (bohužel soukromý vtip, který jsem si však nemohla odpustit :-))). Po těchto událostech jsem se nadále a ze všech sil snažila neusnout, abych řidiče příliš neprovokovala velebným a uspokojujícím spánkem.

Zde už mohu navázat na začátek druhého odstavce, neboť se začalo rozednívat a tímto symbolem jsme mohli proniknout do francouzských ranních kolon s téměř prázdnou nádrží v autě, což mělo znamenat adrenalinový pokus mého řidiče. Po setkání s mojí hostitelkou jsem si konečně alespoň z části vychutnala vytoužený spánek. Po obědě jsme s kamarádkou konečně vyrazily ven a to přímo do obrovského Parku de la Tête d'Or. Byl to úžasný pohled, všechno tam tak nějak pasovalo, spousta lidí, hluk, smích, slunce, příroda, jaro, nebe, rybník. A mé nadšení neopadalo ani při procházením touto zelení. Symbolem jara zde pípali malinké kačenky, což to vše úžasně podtrhlo. Zážitkem mi bylo i vyzkoušení si místní hromadné dopravy a to jak metra, tak autobusu, či tramvaje. Navečer jsme očekávali návštěvu v podobě mého řidiče a jeho hostitelky. Vychutnali jsme si francouzské palačinky a moravské víno. Vše jsme zakončili vydatným spánkem. Na druhý den jsme si pěkně přispaly a počkaly si až na oběd. Vše jsme však dohnaly a stihly navštívit staré centrum Lyonu. Prvním bodem byla dominanta tohoto města vyčnívající vysoko na kopci Bazilika Panny Marie z Fourviere, odkud byl nádherný pohled na Lyon. Cestu sem jsme absolvovaly jakousi lanovkou a zpět jsme využily svých nohou a prohlídkou budov lemujících cestu dolů. Zastavily jsme se také v jedné ze zajímavých historických památek Románském divadle. Zde jsme měly také možnost okusit pozici diváka a shlédnout vystoupení místní skupiny mladíků, kteří předvedli jakési vyhecované vystoupení v podobě poezie a písní. Pak jsme pokračovaly do úplného centra města a malou procházkou jsme se dostaly až do obchodního domu Carrefour. Nakoupením dárků a jídla na následující dny jsme zakončily další pestrý den ve francouzském městě. Druhý den dopoledne se příliš nelišil od toho předchozího a po vydatném obědě jsme se vydaly k osvěžující procházce podél řeky Rhony s občasnými odpočinkovými zastávkami. Došly jsme až ke komplexu luxusních budov, kde jsou byty určené spíše pro ty movitější, známkou toho jsou místní kavárničky a hotel Hilton. Navštívily jsme i samočistící záchod, který jsem si ale nakonec odpustila. Opravdu zajímavé "sídliště" v moderním provedení. Další den nás již čekal výlet do švýcarské Genevy vzdálené pouze hodinku od Lyonu. Už se mi však nechce popisovat, co všechno jsem viděla, neboť bych už z toho dělala klasického průvodce. Ale uznávám že je toto město moc příjemné a osvěžující. Skloubení historie, jezera a hor - takto bych asi Genevu charakterizovala. Celý "zájezd" byl velice pestrý a brzy bych tuto oblast ráda opět navštívila. I když mě láká i jižní část Francie. Moc děkuji, Marti, za umožnění navštívit Francii, místní lidi a jejich způsob života. Musím však říct, že na mě Francie zapůsobila pouze z té neživé stránky '''amour éperdu'''

Návštěva z Bosny

Když jsme zaslechly první tóny, spěchaly jsme se skleničkami vína k pódiu brněnského hudebního klubu Fléda. Popravdě jsem nejprve byla zaražena stylem hudby, která začala velmi energicky. Ale dlouho má zmatenost nevydržela a lehkým podupáváním nohou jsem se sžívala s atmosférou. A co to vlastně bylo za hudbu? Osmnáctého března v tomto klubu vystoupila nepříliš známá a nevšední kapela Dubioza kolektiv pocházející z Bosny a Hercegoviny. I když se příliš nevyznám v hudebních stylech, rozeznám pouze jakési základní rozdělení, přiřadila bych je jednoznačně k hip hopu. U pár písniček jsem si je také spojovala s americkými Rage Against the Machine. Až po přečtení pár informací mi bylo vše objasněno. V hip hopu jsem se nespletla, ale dále se zde mísí reggae, dub, hardcore a bosenský folklór. Opravdu zajímavá kombinace, avšak v dnešní době už ne tolik překvapivá.

Jejich texty jsou z velké části ovlivněny jugoslávskou válkou, kterou sami prožili, a zejména aktuální politickou situací v Bosně. Název Dubioza znamená v překladu podezřelý, pochybný. Ze začátku u nich převládaly anglické texty, ale nyní se snaží zpívat ve svém rodném jazyce, ale podstata a význam je stále stejná.