Nakonec jsem nenašla tolik síly na sepsání příběhu z naší cesty po Německu a Holandsku a tak využiji svou sestru, která dala dohromady opravdu úžasný, bohatý a výstížný článek o naší druhé půlce cesty po nizozemských městech a zákoutí. Jenom ve zkratce o Německu. Prošli jsme si hodně měst, jako např. Meissen, multikulturní Berlin (úžasné město), pak jsme si zajeli až k Baltskému moři, kde jsme navštívili švagrovi rodiče, a poté jsme si udělali zastávku v přístavním městě Hamburg. Sice to vypadá nezajímavě, ale ty zážitky, které jsme si cestou posbíraly, jsou k nezaplacení.
OBRÁZKY Z HOLANDSKA
Vzrušující centrum Amsterdamu s milióny kol a stejným počtem turistů natěšených na metropoli plnou coffeeshopů. Klidné vody grachtů v uličkách měst. Domy, otevírající nitra svých obytných prostor k náhlednutí kolemjdoucím. Elektrovozítka, přepravující na nohy nemohoucí babičky a dědečky. Kilometry písečných pláží, ovce a klid venkova na (většinou) slunečných Západofríských ostrovech. Velké pivo za pět euro. Osmdesálitelé stařenky ovládající perfektně angličtinu. Síť dálnic, hustější než ta v Německu. Příjemní a vstřícní lidé, hovořící pro našince tak nelibozvučným jazykem. To všechno jsou obrázky z nizozemských provincií Severní a Jižní Holandsko, uložené v mých vzpomínkách po návštěvě této krásné země.
Nizozemci jsou všeobecně známí jako lidé liberální, lidé otevření novým věcem, lidé kosmopolitní a pohostinní. Jasným důkazem toho je tolerantní postoj vlády vůči eutanazii, konzumaci a prodeji lehkých drog či provozování prostituce (přesto má i pověstná nizozemská liberálnost své hranice, jak dosvědčuje mj. příklad přesunutí jednoho z amsterdamských vykřičených domů z prostoru v blízkosti kostela na jiné, vhodnější místo), výborná jazyková vybavenost Nizozemců či cestovatelský duch, jehož zhmotněním je nepostradatelný karavan a skvěle vybavené kempy. Zároveň je Nizozemsko pověstné racionálním založením svých obyvatel, z nichž se podle statistických údajů více než polovina nehlásí k žádnému vyznání. To řadí zemi (společně s Českem) k nejateistějším státům Evropy. Tak jako tak, můj dojem z Nizozemců, který jsem během tak krátké doby mohla získat, je bezesporu pozitivní. Také místa námi navštívená mě převážně okouzlila, případně alespoň něčím zaujala a jen v minimu případů nudila či dokonce zklamala (viz dále).
Město Amersfoort (partnerské město Liberce), ležící na východě země v provincii Utrecht, slaví letos 750 let od svého založení, jak jsme vyčetli z květinových číslic v parcích. Historické jádro města, jemuž dominuje věž kostela vysoká 98 metrů (nahoru, na rozdíl od řady věží v Německu, nejezdí výtah :-), grachty s nápaditě ve vodě instalovanými figurkami, ale také moderní, atraktivní budova hlavního nádraží – to je imprese z prvního námi navštíveného nizozemského města. V o něco pestřejším kabátě se nám představil Utrecht, který jsme však měli možnost poznat jen krátce. Vedle historických budov a všudypřítomných grachtů dotváří image jeho centra třeba taky dva lenošící angličtí buldoci, měnící nejspíš jen zřídka svou polohu na pohodlném křesle. Nejvíce (z celkově velmi krátkého, Nizozemsku věnovaného času) jsme strávili v Amsterdamu – mecce vyznavačů marihuany a sexu za úplatu, ale také sídle muzeí a kultury. Na tomto místě doporučuji všem, kdo mají v plánu navštívit některé ze světově známých (nejen nizozemských) muzeí v letní sezóně, pořídit si rozhodně vstupenky předem přes internet. Odměnou vám bude přímý, samostatný vstup do muzea a vyhnutí se nekonečným frontám. My jsme této možnosti využili ve dvou případech. E-ticket jsme si pořídili do Domu Anny Frankové (expozice věnovaná Anně Frankové a jejím blízkým je instalována přímo v domě, ve kterém se rodina po dva roky skrývala před nacisty) a do Rijksmuzea (jasným „highlightem“ je Rembrandtova Noční hlídka). Téměř povinností je při návštěvě města projížďka po grachtech. Ceny se pohybují kolem 7,50 až 12 euro za hodinu. My jsme sice zvolili tu levnější variantu, bylo ale zcela zřejmé, že právě k nejrychlejším naše loď nepatřila. Den před posledním noclehem v hlavním městě jsme vyrazili na výlet do okolí. Dopoledne jsme strávili ve městě Edam (místě zrodu světově proslulého druhu sýru), ležícím severně od Amsterdamu. Každou středu probíhající show pro turisty, jejíž náplní je rekonstrukce v minulosti se konajících trhů se sýry, včetně vážení a dohadování se o ceně, přilákala i tentokrát množství zvědavých cizinců. Nám se to líbilo:-) Samozřejmě jsme nemohli odjet, aniž bysme ochutnali některý z místních sýrů, jak k tomu vybízel paralelně probíhající trh (a další pochvala, „selský sýr“ chutnal opravdu skvěle). Po Edamu následovala exkurse po rybářských městečkách/vesnicích Volendam a Hoorn a poznávání přilehlých oblastí Amsterdamu jsme zakončili prohlídkou muzea J. A. Komenského v Naardenu, kde je učitel národů také pohřbený (upřímně – výstava věnovaná Komenského životu a tvorbě nás mírně řečeno zklamala – zmatené a neúplné popisky úryvků z Orbis Pictus, kusé informace často bez českých (dobře, tak aspoň anglických) ekvivalentů. Ale bustu a nedávno instalovanou sochu před nedalekým kostelem má Comenius pěknou, jen co je pravda:-). Z hlučného Amsterdamu jsme po třech dnech vyrazili dále na sever, a to na jeden ze Západofríských ostrovů – Texel. Trajekt (který jezdí pravidelně každou hodinu, v sezóně v případě potřeby každých třicet minut) nás přepravil během dvaceti minut a my jsme se mohli vydat na místo předem zajištěného pobytu, kterým byl kemp na severu ostrova. Počasí nám přálo (mimochodem Texel je v rámci Nizozemska místem s největším počtem slunečních dnů v roce), a tak jsme mohli prožít pozdní odpoledne na pláži a dovádět ve vlnách (kdo si myslí, že Severní moře musí být vždy a všude zákonitě studené, mýlí se:-). Jedna (ralativně) aktuální zpráva – wattové moře (po kterém jsme se nakonec vzhledem ke špatnému načasování přílivu a odlivu neprošli) Západofríských ostrovů (a také pobřežních oblastí Severního moře v Německu a Dánsku) se již dva měsíce pyšní zapsáním do seznamu světového dědictví UNESCO. Večer jsme se ještě vyšplhali na maják (ve kterém se za druhé světové války zabarikádovali gruzinští vězni Němců a čelili v něm střeleckým útokům svých bývalých věznitelů, jak dokládají v upomínku zachované díry ve zdi) a poté už jsme se mohli vydat do naší, chipovou kartou uzamykatelné „trekkershut“ („trekkingové chatky“). Předposlední den v Nizozemsku byl na programu Den Haag (který nás spíše zklamal, byl dost ospalý, až nudný, chyběl mu náboj) a Delft – město ležící v blízkosti Haagu, známé především svou keramikou a také jako rodiště, působiště a místo posledního odpočinku významného holandského malíře tzv. „zlatého věku“ Jana Vermeera. V den odjezdu jsme se ještě zastavili u komplexu 19 větrných mlýnů v Kinderdijku u Rotterdamu, které jsou zapsány na seznamu UNESCO, a vyjeli směrem ČR. Tak to by bylo. Tohle je Holandsko, jak si ho (snad do příští návštěvy) budu pamatovat.
