O p
rázdninách bylo krásné počasí, ale téměř po
slední víkend takovéhoto počasí jsem byla "zlanařena" na sjezd slovenské řeky Hornád. Jelikož jsem ještě nikdy na vodě nebyla, byl to velký vnitřní boj, jestli jet nebo ne. Nakonec mi to připadlo jako úžasný nápad. Hornád je podle délky pátou nejdelší řekou na Slovensku (měří 286 km) a pramení při Vikartovcích ve výšce 1050 m n. m. My jsme začali při korytu nádrže Ružin. Já to nakonec měla jako relaxační plavbu, protože veškeré náročné služby obstarali hoši. 
Aby se dobře nafuko
val raft, tak se bylo potřeba pořadně posilnit Spišskou hruškou. Celou cestu jsme také měli doprovod vodařů na kajacích. Hlavní zastávky byly při hospodách, jak jinak. Tam jsme museli natankovat v podobě pálenek. Řeka byla ze začátku dost vyschlá, takže jsme občas šoupali zádama a zadkama o kameny. Akorát rybáři z nás nebyli moc nadšení. Rychlost jsme sice nemě
li bůhví jakou, ale legrace opravdu nechyběla. Kluci měli výhodu
ve využití záchodů, stačila malá zastávka u břehu a mohli si ulevit. Se mnou to bylo trochu horší. Největší vzrůšo nás potkalo hned na začátku, když jsme museli nahánět šlapku za tři tisíce zrovna v té nejdivočejší části řeky. Naštěstí to dopadlo dobře. Na poslední zastávce v hospodě jsme s
e už museli najíst, protože při veslování člověku opravdu vytráví. A pak jsme mohli vyrazit na poslední úsek, který už byl na okraji Košic. Byla jsem z toho opravdu nadšená a určitě bych si to znovu zopakovala. Proto bych i ráda něco podobného každému doporučila.
rázdninách bylo krásné počasí, ale téměř po
slední víkend takovéhoto počasí jsem byla "zlanařena" na sjezd slovenské řeky Hornád. Jelikož jsem ještě nikdy na vodě nebyla, byl to velký vnitřní boj, jestli jet nebo ne. Nakonec mi to připadlo jako úžasný nápad. Hornád je podle délky pátou nejdelší řekou na Slovensku (měří 286 km) a pramení při Vikartovcích ve výšce 1050 m n. m. My jsme začali při korytu nádrže Ružin. Já to nakonec měla jako relaxační plavbu, protože veškeré náročné služby obstarali hoši. 
Aby se dobře nafuko
val raft, tak se bylo potřeba pořadně posilnit Spišskou hruškou. Celou cestu jsme také měli doprovod vodařů na kajacích. Hlavní zastávky byly při hospodách, jak jinak. Tam jsme museli natankovat v podobě pálenek. Řeka byla ze začátku dost vyschlá, takže jsme občas šoupali zádama a zadkama o kameny. Akorát rybáři z nás nebyli moc nadšení. Rychlost jsme sice nemě
li bůhví jakou, ale legrace opravdu nechyběla. Kluci měli výhodu
ve využití záchodů, stačila malá zastávka u břehu a mohli si ulevit. Se mnou to bylo trochu horší. Největší vzrůšo nás potkalo hned na začátku, když jsme museli nahánět šlapku za tři tisíce zrovna v té nejdivočejší části řeky. Naštěstí to dopadlo dobře. Na poslední zastávce v hospodě jsme s
e už museli najíst, protože při veslování člověku opravdu vytráví. A pak jsme mohli vyrazit na poslední úsek, který už byl na okraji Košic. Byla jsem z toho opravdu nadšená a určitě bych si to znovu zopakovala. Proto bych i ráda něco podobného každému doporučila.
Žádné komentáře:
Okomentovat